Metafora: Co to je a jak ji poznáme?

Metafora je jedním z nejoblíbenějších a nejvýraznějších jazykových nástrojů, které nám pomáhají vidět svět kolem nás novým, neotřelým způsobem. Je to literární a rétorická konstrukce, která na první pohled působí jako kouzelná hůlka - přenáší význam jednoho pojmenování na jiný předmět či jev na základě skryté podobnosti. Díky metafoře můžeme vyjádřit složité myšlenky, pocity a představy, které by jinak zůstaly těžko uchopitelné.

Představte si, že každý předmět ve světě má své pevně dané jméno. Metafora však umožňuje tento „slovní' majetek přesunout. Vezměte si například spojení "diamanty na nočním nebi". Nejedná se o skutečné drahokamy, ale o hvězdy, které svým jasem a třpytem připomínají právě diamanty. Tato podobnost - vizuální, symbolická - je klíčem k pochopení metafory. Je to tedy obrazné vyjádření, které obohacuje naši komunikaci a umožňuje nám vnímat svět skrze asociace a asociace.

Metafora v kontextu

Metafora patří mezi tzv. tropy, což jsou stylistické obraty, které mění běžný význam slov. Setkáváme se s ní všude - od poetických veršů až po běžnou, každodenní mluvu. Někdy si metaforu můžeme splést s přirovnáním, které je však jednoznačně rozpoznatelné díky použití spojky „jako' nebo „než'. Zatímco v přirovnání Pavel je jako vítr, v metafoře Pavel je vítr - je rychlý, nepolapitelný.

Metafora není jen pouhé „zkrácené přirovnání' nebo „přenos významu'. Je to spíše nový výraz pro specifické smyslové a citové prožívání. Tvoří se v neobvyklém sousedství slov, kde se jejich smyslové a citové oblasti vzájemně prolínají a ovlivňují. Sílu metafor často umocňuje gramatický rod slov a jejich syntaktické spojení.

Metafora vs. Metonymie: Jemné rozdíly

Je důležité rozlišovat metaforu od metonymie. Zatímco metafora stojí na podobnosti, metonymie využívá vztahů na základě styčné plochy, blízkosti nebo záměny. Například „náš táta je hlavou rodiny' je metafora, protože hlava symbolizuje vůdcovství. „Četl jsem celého Dostojevského' je metonymie, kde jméno autora zastupuje jeho dílo.

Další příklady, které ilustrují sílu metafor v češtině:

• „V ranní trávě se zaleskly perly rosy.' (Rosné kapky připomínají perly.)
• „Zub času se na našem dědečkovi dost podepsal.' (Stárnutí je zde metaforicky vyjádřeno jako „zub času'.)
• „Se studiem měla Lucka moře problémů.' (Velké množství problémů je přirovnáváno k nekonečnému moři.)
• „Jeho sametový hlas nás všechny uklidnil.' (Samet jako materiál symbolizuje jemnost a příjemnost hlasu.)
• „Jeho pěvecké vystoupení bylo třešničkou na dortu.' (Znamenalo to dokonalé zakončení, vrcholný moment.)
• „Zamilovanou dvojici spaloval plamen lásky.' (Silné city jsou metaforicky přirovnány k plameni.)
• „Ozval se v ní hlas svědomí.' (Vnitřní morální hlas je personifikován.)

Jak metafora funguje v praxi?

Metafory se často tvoří spojením přídavného jména se substantivem nebo substantiva se slovesem. Tyto kombinace dokážou smyslově a citově „zaostřit' význam. Příkladem může být „žár bílý rozkoše', kde přídavné jméno „bílý' dodává žáru specifický, téměř nadpozemský rozměr.

V umělecké literatuře, ať už v impresionismu nebo expresionismu, metafora sehrává klíčovou roli. Impresionisté mistrně pracovali s metaforami, které splývaly se smyslovým a citovým vnímáním, jako například „koupala ho v stříbře svého hlasu' nebo „vůně se jí teple a lichotivě kladly kolem těla'. Expresionisté naopak často využívali metaforu verbální, někdy až s groteskním nádechem, jako u Ivana Golla „Slunce usedlo na monocykl'.

Je však důležité rozlišovat mezi „básnickými' metaforami, které vznikají na základě prožitku a citu, a „logickými' či „pseudometaforami', které se rodí spíše rozumovou konstrukcí. Příkladem těchto „odvozených' metafor mohou být vědecké termíny jako „magnetické pole' nebo „srdeční komora', které sice původně vycházejí z přeneseného významu, ale dnes jsou již plně zautomatizované a přestaly vyvolávat silné smyslové vjemy.

Opotřebovaná metafora a fráze

Metafory, které se používají příliš často, ztrácejí svou původní sílu a stávají se „opotřebovanými' nebo dokonce „vyžilými'. Nejzazším případem takové opotřebované metafory je fráze. Tyto ustálené obraty postrádají originalitu a emocionální náboj, protože se staly pouhými konvenčními znaky.

Právě proto je pro autora důležité objevovat nová, neotřelá spojení a vdechovat jazyku nový život. K tomu je potřeba nejen znalost gramatiky a stylistických prostředků, ale především svěží vnímání světa a schopnost hluboce prožívat slova. Děti, dokud si uchovávají dětskou zvídavost a citlivost, se v tomto ohledu básníkům blíží. Mnoho lidí však během života ztratí tuto schopnost, otupeni rutinou a starostmi.

Kvalitní metafora tedy není jen o obrazné řeči, ale o propojení smyslového a citového vnímání, o schopnosti „vidět, slyšet, čichat, chutnat a hmatat' slova. Jak říká psychologická stylistika, klíčová je zde nejen smyslová, ale především citová stránka slova. A právě v tomto prolínání smyslů, které se nazývá synestezie (neboli splývání počitků), tkví skutečné kouzlo a síla metafory.

Metafora je neustále se vyvíjející nástroj, který obohacuje naši schopnost komunikace a porozumění světu. Je to důkaz toho, že jazyk není jen o předávání informací, ale i o sdílení prožitků a emocí.